Seattleská dvojice BELL WITCH si do názvu vetkla hlavní postavu jižanské legendy a od roku 2010 let stabilně vybrušuje doomový materiál ke svojskému stylu. Ten se nebojí vzletnosti, která hudbu vytahuje z podzemních hlubin a v temnotě nachází trochu světla.

Už předchozí dvě desky „Longing“ (2012) a „Four Phantoms“ (2015) stály na delších kusech. „Mirror Reaper“ naproti tomu přichází se skladbou jedinou (byť pro CD vydání rozdělenou do dvou cca čtyřicetiminutových kusů), monolitem, který je nejlépe vychutnávat v celku a soustředěně. Počasí, které je teď za okny, je pro vychutnání tohohle long-drinku ideální.

BELL WITCH nejsou jako SUNN O))) staviteli architektonických skvostů, které baví opájet se jejich dokonalou stejnoměrností. Jsou spíše sochaři. Rádi pronikají pod povrch, hledají, vrtají a narušují, objevují struktury, původní kámen přetvářejí ke svému obrazu.

Výsledek má mnoho faset. Je beznadějný i vzletně vznešeně krásný, hraje si s poklidnými chorály i řevem hříšníků z pekla. Staví sonické zdi a bourá je čistou melodií, jež ale nefunguje jako soustava tónů, ale celých akordů. Onen mnohovrstevnatý celek však nepůsobí překombinovaně, jakkoliv by to tak ze shora uvedeného popisu mohlo vypadat. Má systém, nikdy to není jen samoúčelné vrstvení nápadů jeden na druhý. Myšlenky a melodie se vracejí, pracuje se hned s několikerými vrcholy i závěrečným katarzním tichem.

Doom, ač to jde trochu proti jeho původní koncepci, nemusí být vždy beznadějný. Nemusí to nutně být hudba, která své už tak depresivní posluchače uvrhá ještě hlouběji do tenat jejich nemoci. Naopak. Může z tohoto vězení povznést. „Mirror Reaper„ je přesně takový.